– Imperatore, Vicinus tvůj přešel,
hned jak byl přijal dary královniny,
v ležení Caesarovo. Přešel se vším,
se zlatou přilbou, brněním tím drahým
a soudruhy své vybíd při odchodu
jít za příkladem tímto. Slovem drzým
se tebe dotkl, imperatore můj,
i královny. Pád blízký věštil tobě
a ji k heterám římským přirovnával,
jež odkvetlé, jen ve tmě noční bloudí
u hradeb města... Odpusť ústům mojim,
že rouhavá ta slova opakují,
však zmírnil jsem už tak i ostrost jejich.
Imperatore, je mi teskno k pláči,
ne nad svým losem, jenž mě tady stihne,
však z tebe, z tebe. Vzbuď se, pane, povstaň!
Jako bych velké slunce padat viděl,
jež nikdy více – – Otroku můj, vyjdi! –
– Imperatore – – Řekl jsem už. Vyjdi! –