Hoch Octavian! Neforemný efeb, potomek propuštěnce provazníka, vnuk měnce peněz – slavný to rod otcův – po matce afrikánský handlíř v mastech
byl zdobou velikého rodu tvého – A ty jsi snil o vládě nad vším světem? A po Caesaru chtěl jsi, urvav jméno, podědit všecko, jmění, ducha, váhu?
Ne, mladíku, ten Juliův duch velký po nivách Hadu volně asi těká a jistě dlouho, dlouho rozmýšlel by, kdyby měl vejít v těla tvého schránu
a v podnájmu být drobné duše tvojí, jež nezve nic svým z velkých darů bohů, než úlisnost a chytrost, jakou mají hetéry řecké. Pod zdmi hippodromu
– ó včerejší den velké hrdé slávy! – tě zbité legie tvé přesvědčily, mládenče zpychlý, že je živa svatá a velká Nemesis, jež neodpouští,
jež neuspí se, božstvo spravedlivé. Co zanechal jsi padlých na bojišti! A ranění, jenž ušli, nesli rány na zádech, hochu, na zádech, ne v hrudích.
A mladík ten chtěl vládnout celým světem! Procit jsi, hochu, včera tedy ze snů? Rozumíš nyní žebříku, jímž stoupá tajemné Fatum k nezvratné své výši?
Marius – krok to prvý, druhý Sulla, a třetí Pompejus, a čtvrtý Caesar, a pátý – ha, ha, myslils Octavian? Mladíku, pátý zve se Antonius,
jaks viděl pod zdmi hippodromu včera. U Actia – toť jiná. Episoda to prostě byla. Malá parenthesis, jak řečníci ji ve svých řečech činí,
by silněj potom proud slov plynul k cíli. U Actia – tam Kleopatra zřela – jak orel s výše snes se na loď tvoji, i bylo tedy božstva vůlí zřejmou,
že zvítězit máš. Bozi zvednou často člověka k výši, by tím hroznějším byl ráz pádu jeho. Kleopatra jela v čas z této bitvy plané, bezúčelné –
a mně co zbývalo, než jeti za ní, vždyť poslala mi k sledování rozkaz. Dnes zřejmo, že to byla episoda, a vůlí bohů že se Kleopatra
v čas zachránila, vědouc, že tím chrání i Antonia k velikým dnům příštím. Jsme v moci Fata. Ale člověk moudrý se snaží Fatu svému porozumět
a krok svůj zřídit podle jeho vůle. Jak otáčivé kolo, o němž pěje Řek Sofokles, tak ubíhal můj život do výše vznášeje se z bláta prachu
a z výše klesaje zas v ponížení – ó Kleopatro, slunce mojich roků, osudy naše skulo věčné Fatum pro celý život démantovým poutem,
jež nerozbije nikdo ze smrtelných! A ten hoch myslil, že ta Octavia, ta studená a nudná krasavice, pravd plna jako matrona už letná,
nádoba ctnosti, jaké byly vkusem snad za dob kdysi Numy Pompilia, že ta má býti Antoniu družkou?! Ó Kleopatro, jediná ty ženo!
Ne, že jsi dítkem starých slavných králů, však že jsi ženou, prvou ženou světa, jsi lvicí římského lva Antonia! Vždyť Antonius ve všem dědicem je
velkého Julia, a Kleopatra přec byla diademem Caesarovým! Jak dívala se včera s pýchou na mě, když Vicinovi odměnu dát chtěla
– ty její oči jsou jak skvoucí mandle, v jichž středu hoří jak noc černý oheň – ó Kleopatro, osude můj sladký! Ten Vicinus jak Ares řádil v řadách
hochových kohort pod zdmi hippodromu, muž čacký, voják, který zárukou je, že rozhoří se hvězda Antonia, když tací životem jej podpírají.
To Kleopatra také jistě cítí. A srdce její také pyšněj bilo, když vojáka jsem před zrak její přived, by sama statečnost mu pochválila.
A čacký Vicinus stál jako socha: ne přilba zlatá, ne brnění drahé, jež za odměnu z ruky její přijal, však něžná vlídnost královny mé jala
tak vojáka, že mlče slzel štěstím. Ó Kleopatro, jdeš jak božstvo světem, a kam tvůj pohled padne, blaho kvete.
Cookies on Poetry Cove