Tož tedy domek – malý domeček,
a jak jsme chtěli, domeček svůj vlastní –
však čert ví, jak nám vše to dopadlo:
my nejsme, nejsme v domečku svém šťastni!
Je k zalknutí v něm – okna otevřít
si netroufáme – bojíme se křiku,
že táhlo by, že zima venku je,
a máme plno zlobných nájemníků.
To Michl nadává a sakruje,
a Rudý kouře, po stěnách nám plije,
a negramotný Jura poroučí,
co ctít a nectít smíme z historie.
Hlav pět je ponořeno v karbanu;
do kapes lhou si, hrozí sobě pěstí,
a hrají bezstarostně o domek
a tvrdí nám, že je to naše štěstí.
Řád domácí nám hlásá ze všech míst,
co všecko v bytě nedělat se smí,
teď přidáme tam, kterak kriminál
má křiklouny vést ku vlastenectví.
A peněz stojí ten náš domeček!
bůhví, že nám jde hlava kolem z všeho,
pracovat – inu, když víc projí se,
a šetřit – jenže šetřit není z čeho!
Co dělat bratři? Okna zastřeme,
ať neuvidí něco oči něčí!
Nepípnout ani! Aby nebylo
pak po sousedstvu všelijakých řečí!