Tak často na mě pustil jste svou střelu, můj střapatý, kyselý konfusie – dnes odpovím jen hrstkou ritornellů. (Prý dokud vojákem jsem byl, prý tuze
– ač Zdeněk Nejedlý mě napomínal – já káru reakce táh v státní struze.) Nuž pomůžeme trochu hlupáčkovi, – jak praví Rus – Že voják slouží mlčky
dnes každý kaprál profesoru poví. (Prý nezamyslil jsem se – jistě v pýše – a nechtěl nésti trudy Nejedlého a tovaryšem býti továryše.)
Věc nátury a vkusu. Byl bych prvý, jenž šel by s ním snad – jenže vidím, cítím, že je to nudný patron s octem v krvi. A potom: radí, káže, hrozí hlasně,
pět roků vysvětluje, přesvědčuje – a člověk ptá se: Co pak chce on vlastně? (Prý nyní naříkám a pláči mnoho, leč, oč on staral se tak celá leta,
prý nevidím já východiska z toho.) (Prý čirá skepse jsem a pranic více, prý nedovedu už těch věcí chápat, jež on osvětlil jako vlasatice.)
Tak nadhodí mi spoustu věcí křepce a mám já nyní koštětem mu smýčit prach, pavučiny v pošetilé lebce? Proč čte mě? Stačí ingeniu jeho
ta otcovská a positivní moudrost starého Boleslava Jablonského. A pro dnes tedy, konfusie, vale! Tu a tam příště dovolím si dát vám
ne slzu, ale cukrlátko malé.
Cookies on Poetry Cove