Profesore drahý, jak byste spad s nebe! Divíte se s hrůzou: kde se jenom bere v našich drahých Čechách tolik ničemností! Co pak se Vám stalo? Šel jste po ulici,
náhle něčí ruka jela kolem rohu, vchrstla na hlavu Vám škopek pomejí! Že nevíte ani, komu ruka patří – pane drahý, Vy jste naivní jak dítě!
To je diskuse a to je zodpovědnost, takhle bojuje se za osvětu lidu, takhle provádí se slavný odkaz otců, tak vypadá v praxi demokracie!
Máte čisté ruce? – Vaše chyba, pane, že v nich není členský lístek slavné strany. Máte zásluhy? – zas Vaše chyba, pane, že jste zapomenul v pravou chvíli umřít.
Neb dnes pouze ten má v bezpečí čest, jmeno, kdo na Vyšehradě je neb Olšanech. Žurnál, pane, to je vysoká dnes škola, tam se vypěstuje morálka a světlo,
které proudí valem v žírné české kraje, které vlekou potom čačtí světlonoši na Slovensko, aby se tam rozednilo, a jímž obdaří též Podkarpatskou Rus.
Tož, co chcete, pane? Otřete své šaty, pozorujte klidně drahý národ při tom: s klidem filosofa on se na vše dívá, nic ho nerozčílí, nic jím neotřese –
máte-li dost chuti, zrýmujte si všecko, já se přiznám klidně: mně tu scházel rým.
Cookies on Poetry Cove