A věřit, doufat? Po dnech skepse mrazné já věřit začal duší nadšenou v hrst lidí, v jejich karaktery rázné a dostal záhy za vyučenou,
teď vzpomínám a říkám si: Ty blázne – a za vírou se dívám ztracenou, bilanci dělám, položky své sčítám – zásady, lidé, karaktery ty tam!
Výsledek všeho: veliká je nicka. Den života se chýlí k večeru, teď melodie dozní harmonická v tom velkolepém, hlučném závěru:
Nic – to je všecko, k čemu duše lidská dochází u nás. Nic – to v ofěru mi podal život na konci své dráhy. Nic – výsledek mé práce, vůle, snahy!
Oh, kéž bych mohl v jednom okamihu vyhladit stopu cesty ujeté, bojovné prosy, každou veršů knihu a zvláště vzkřiky víry velké té!
Jak hloupý skřivan, když přiletí z jihu já sypal je na lány zakleté – jenže ten skřivan, ten se neomýlí, když jaro hlásí, přijde ono v chvíli!
Proč tedy píši? A proč tohle právě? Snad přec kus malý víry ješitné zbyl ve mně. Sto let uplyne tak hravě a otázka se třeba zakmitne
v té oné potom mudrující hlavě: což nebylo v té době bezcitné v té maškarádě hlupců, darebáků jednoho aspoň vidoucího zraku?
Pro příští vydám svědectví to tedy: My s pojmy cti jen mumraj tropili, my pravdě naplivali v jasné hledy, a spravedlnost na kříž přibili,
my slavný odkaz otců naposledy s cynicky vážnou tváří probili, na hrobech jejich tančili jsme v páru, k jich pomníkům šli místo k pissoiru.
A to je vše, co bude jednou zníti těm příštím ze dnů našich zámezí... A věř mi, že jsem toužil tu moc míti, bych spravedlivou uspal Nemesi,
neb jistě vím, že bude jednou mstíti na soudě zlém a přísném bez mezí kaz duší, tvrdost srdcí, hříchů míru i sklamanou mou naději a víru.
Cookies on Poetry Cove