Jsou bezútěšny všechny dnešky naše
a nikde ani potuchy, že budou
ty zítřky lepší. Sraženi jsme s výše,
kam vynes dvacátý nás osmý říjen,
ode dne ke dni se tak potácíme
bez záře v očích, s vypálenou duší
a díváme se netečně a tupě
na pochod dnů. Z nich každý spěchá s rakví
jak nosič mrtvol k večernímu šeru
a slzet bychom musili, leč zdroje
slz také vyschly. Odnášejí dny ty
sny, iluse a naděje a touhy,
jak pobíhají ještě domovinou
a jak je právě zbili lovci čilí.
Jsou bezútěšny dnešky, pusty zítřky
a bez útěchy, pust je ten náš život. –