Byl šestý červenec. Den Husův. V dílnách klid, na četných táborech se kupil český lid a slavil heroa svých dějin. Řečníci na hlavy spocené proud ohněm sršící
svých řečí pouštěli: byl znovu souzen Řím a vesměs odsouzen – tak vděčným srdcem svým na pouť svou výroční jde národ do dějin za pravdou poznanou, jak šel kdys jeho syn.
Když řeči dohřměly, pak hudby zavzněly a národ zakončil pouť v mírném veselí, vypil si sklenici, zapěl si „Hranici“, šel domů povznesen po pusté ulici,
kde prapor tu a tam se přizpůsobil tmám, byl černý, visel tu a proč nevěděl sám. O sedmém červenci, instancí řadou smýkán před soudem nejvyšším stál jakýs republikán
pro zločin urážky římského náboženství. Prý v hospodě řek cos o Krista člověčenství, cnost panny Marie prý v pochybu bral tuze o svatém duchu pak prál, jak jen běžno luze
že – – nelze urážek těch opakovat ani, bych neměl naposled sám s soudy opletání. O Římu, o církvi pak mluvil nehorázně a Husa naposled, jenž šel prý bez hrůz bázně
se pustě dovolal – a všecko prohlašoval za kejkle, mámení, jež Řím let řadou snoval na sítě lapací pro důvěřivé duše – pan farář, sousedé jsou svědky. A soud suše
potvrdil výrok dosavadních soudů. A republikán, který z řečí proudu při slavnosti, jíž přítomen byl včera – slavili Husa pozdě do večera –
načerpal útěchy si pro při svoji, teď jako hromem omráčen tu stojí a nechápe. Pan farář se sousedy, radostně maje rozsvícené hledy,
jde vykládaje, že je ve všem míra, že naše svatá poděděná víra se nesmí urážet; když Husa ctíme, jsou příkazy, jež, jakož všichni víme,
pořádný člověk nikdy nepřekročí. A sousedé se kolem něho točí, slov vážnost pijí duší nedočkavou a rozvážlivě pokyvují hlavou.
Cookies on Poetry Cove