Číst umět, rodáci, jen umět číst!
Snad bychom si pak trochu rozuměli. –
Zní to jak posměšek a nenávist
a sviští jako otrávené střely –
a zatím je to hoře, bolest ze všeho
a touha zrazená, jež nemá síly. –
A neviňte tu duši z ničeho,
vy vinni jste, vy, kdož ji otrávili.
Ty, čtenáři, ten, onen – všichni snad
a směšno-li to, tož se usmějete –
Já jinými bych chtěl vás míti rád,
já jinam ukázal, než kudy jdete.
Své pacienty starý chirurg zná
a ušklíbá se cynicky té chvíle:
Pryč s rukou, neb je snětí nemocná,
a vytít oko, když je pro vždy shnilé. –
A že to říká vztekle, kysele
a sešklebuje rty své v beznaději –
eh, zakládal si zdravém na těle,
teď pacienta stlouk by nejraději...