Byl jednou jeden otec, muž dbalý pravdy, cti, však také všudy těšil se vzorné pověsti.
Byl přesný ve svých účtech, rád v chvílích prázdně čet a neznal, co je nuda, a šantan, kabaret.
Měl dceru hodnou sebe, to dítě jediné, jí toužil vzdělání dát pro život povinné.
On školu doplňoval jí zkušeností svou, že žití není hračkou a prázdnou zábavou,
že zodpovědnost leží na každém ze všech nás i k národu i lidstvu, a svědomí že hlas
má býti rádcem, soudcem při každém počinu, a křivdí-li ti někdo, ty hledej příčinu
jen v sobě samém předem. A nesuď nikoho, nás přísná sudba svede do cíle jednoho.–
A dcerku záhy krášlil ženskosti ladný vděk, kam vstoupla, jak by padl ze slunce paprsek.
Vždy veselá, vždy zdravá, bez lži a nevinná, jak v básni Heineově ta milá květina.
A přišla chvíle její, kdy měla opustit dům rodný, otce svého, za hlasem srdce jít.
Tu otec její schystal – a zas dle sklonů svých – jí výbavu, v ní předně skříň plnou milých knih.
Odkazy velkých duchů myšlenky nejčistší, zábavu nejkrásnější, průvodce nejjistší
pro neznámou pouť žitím – Leč vidím čtenáře, jak rozhorleně hledí mi náhle do tváře
a bouří: jaká hloupost! vždyť tohle přespříliš! Blb otec, dcera loutka, je čas s tím přestat již!
I v pohádkách jsou meze, to má přec autor znát a našinec se nedá tak okašparovat!
Sklo, piano a stříbro, nábytek, prádlo snad – jen blázen bude dceři skříň lejster kupovat!
Já vidím, že můj čtenář, jak vždycky, pravdu má – je chybou, když se autor až v konci zadumá!
Měl promyslet vše předem a maje poznatky, nebyl by napsal hloupost, byť formou pohádky.
Cookies on Poetry Cove