Tak mníš, že nyní v žití vírném toku
jsi našel pevný bod. A voláš v svět,
s tou zmrtvující resignací v oku:
Pryč se skepsí – a k slovům Krista zpět!
Jak, nazpět, nazpět? Tolik hrozných roků
je žito marně?... Devatenáct set!...
A přes ně zpět a líbat ránu v boku
s tou věrou dětství? Tam, v tom moři běd
lze najít ostrov, kde je klid a štěstí?
V té přísné askesi a odříkání?
V zapření sebe, v truchlém umírání?
Když spasí víra – proč už nepřenésti
přes kříž i krev dál odvážlivou nohu
až v sluný Olymp usmívavých bohů?