A já vám znovu pravím, bankrot, bankrot – toť slovo poslední, jímž uzavřete svých dějin výčet. Bankrot vašich hesel, jež hlásí náboženství, humanitu,
kulturu, vlastenectví – a jichž duší jest ve všem lež. A křičet, bít vám pěstí na plné tabule, kde hodujete při chodech jídel, vínech, cigaretách –
je dneska marno, jak vždy marno bylo. S otrlým klidem necháváte letat kol uší svých ty věštby Kassandřiny a leda chvilkou za odpověď dáte
nucený úsměv syté lhostejnosti. Co dělat tedy? Před zrak nevidomých dál stavět světla? Hluchým uším kázat o soudu dějin, o Nemesi přísné,
o zodpovědnosti, jež má vám svírat dech, srdce tep i každý záchvěv duše, i nad sebou i příštím vašich dětí? Je všecko marno. Básníci a věštci
jsou pro vás zbytečni. – Vždyť vám dnes stačí ti vaši žurnáloví prorokové, ti neomylní, kteří hlásí duben, když duben je tu, kteří potopu vám
oznámí přesně, když se budou valit do vašich hodů vlny dveřmi, okny. Smích otrávený, vtipy plné žluče, toť jediné, co básníku dnes zbývá.
A tak se smějme, šijme tedy vtipy do vašich uší. A vy blahosklonně mi přitakáte: tohle povedlo se – když míníte, že druha-spolužráče
jsem dobře zásah. Bída, bída, bída. – – Být nečten – dobrá, básníků los častý. Být čten a nerozuměn – bída bídy.
Cookies on Poetry Cove