Ta hlava na tvé šíji není tvoje, můj český člověče! Ta sídla smyslů, jež neseš v ní, ta fungují a slouží, ne tobě, drahý! Jakýs průvan táhne
od ucha k uchu, jím pak prolétají hluboké pravdy, tvojích filosofů tak bez památky jako prázdné tlachy tvých politiků na voličských schůzích
a klepy kavárenské. Vidíš leccos, leč nepojímáš. Vidíš známky času na lidech, příhodách a dějích dneška, ty stíny osudové, které vrhá
těžkými událostmi plné Příští – ty bavíš se tu chvíli, jak bys seděl kdes v biografu zíraje v pláň plátna na cizí příhody a milo je ti,
když soused šeptne jako glosu v ucho ti nový vtip či kluzkou anekdotu. – Ty čicháš také – zápach hnití cítíš, jak vydávají umrlé je pravdy
i živé lži – ty pokocháš se jimi jak voňavkami – potom arci není odvahy abys přežitky ty pohřbil neb aspoň odstranil ze svého žití. –
A myšlenky, že jsou v té lebce tvojí? K snídaní ráno dá ti žurnál stravu – tvůj žurnál, neb ty stranníkem jsi řádným – i mínění, jež vykramaříš přesně,
když se známým se sejdeš na ulici neb večer v hospodě. On neposlouchá, jen pozor dává, až ty skončíš svoje, by pověděl, co ze svých novin vyčet,
což diskusí se zove v lidovládě. Jak oni komárkové – efemerky tak mínění tvé žije krátkověké od rána do večera – zítra totiž
tvůj žurnál jiného cos předloží ti. – Duch neprobuzen, mozek v nečinnosti a duše zanedbána, – takto žiješ, tak řídíš žití své, tak plodíš děti,
tak vychováš je; tak jdeš také k volbám a holedbáš se, že svých věcí vládu sám řídíš. Zaslechneš-li přece časem, že Kassandřin hlas vzdychne kdesi: běda
ty odpovíš mu povýšeným smíchem, jež rozšafnost a moudrost tvoji značí. A zatím moh bys nosit prázdnou tykvi na místě hlavy – což by prospěch mělo,
ze zjevu tvého styl by nebyl rušen.
Cookies on Poetry Cove