Přijde k tobě do stavení
takovéhle oznámení:
Nová revue umělecká
chce být živým hlasatelem
vysokého umění.
Vystopovat hnutí všecka,
jak se mihnou v světě celém,
v nejjemnějším zachvění.
Obrací se v pevné tuše
jen na exquisitní duše,
odhazuje stará hesla
o tak zvané účelnosti
v službě vlasti, národa,
ponořit chce svoje vesla
do čistých vod budoucnosti,
slibuje, že nepodá
ruku přežilým těm copům,
nechce podobat se opům,
kteří žvýkají v své pýše
jenom otřepané kliše,
chce být pevným sběratelem
nových visí, nových tvarů,
uměleckých zázraků,
do světa jde s jasným čelem,
s pyšným smíchem pro tu káru
břídilů a hlupáků –
a tak dále a tak dále,
čtyři strany samochvále
věnovány. Na konec
doufají ta slavná jmena,
že jich snaha pochopena
bude kde kým. Vážná věc
najde jistě účinlivé
podpory i v slední vísce:
čas je, aby u nás kříslo
a nebude duše živé,
jež by ihned nenáročně
nešla s nimi, zvlášť když nízce
předplatné je vypočteno:
dvacet korun jedno číslo,
dvě stě korun pouze ročně
bude skrovné předplatné.
Měsíčník ten žhavý, vroucí,
plný síly vydatné,
bude učitel i přítel,
ve zlých dobách utěšitel,
a zůstane pro budoucí
co dědictví vydatné.