Tak pršívalo jindy v listopadu
to žluté listí s unavených snětí,
jak nyní v neslavném a tristním pádu
koruny se hlav pomazaných letí.
A majestáty stojí vysvlečené
před zraky lhostejného světa nyní:
zbabělí, podlí, loutky bezecené,
a člověk vidí: lidé míň, než jiní.
Leč klidně jde se mimo tyto lidi –
ať Osud diktuje trest nebo milost.
To milé Lidstvo se tak trochu stydí
za dlouhověkou vlastní pošetilost.
Jen šmok, jen šmok se na trůn soudce vznesl
a ortele své na jich hlavy lije,
tak valach, když mu jezdec s hřbetu sklesl,
statečně po něm kopytem svým bije.