Gallové prchli. Camillus, jenž slove Romulus druhý, letěl v patách jejich a bije šíje, temena i záda mstil pohanu, již způsobili Římu.
Však Řím tu ležel v sutinách a rumu. Zdí očazených zbytky čněly k nebi, a místy ještě zbytkem dřev se živě jak lupič podlý ukrýval se oheň.
Capitol smutně jak máť osiřelá díval se dolů zoufalými zraky, kamenná Nioba, jež drahých dětí jen rozmetané údy kolem vidí.
Tibera vlekla žluté vody svoje k slanému hrobu, žalujíc a lkajíc po mostech, špercích svých, a domech břehu, jež přátelsky se dívaly v běh její,
a v ostrova břeh lítostivě bijíc pro stromy naříkala, kterým byla i zrcadlem i dobrou živitelkou. Nebylo Říma... Otci shromáždění
seděli v troskách, kurie to truchlá, a radili se, má-li se Řím vzkřísit k novému žití, k novým jistým bojům na místě tomto, které přátelštější
je nepřítele přepadům i síle, než dětem svojim – nebo stěhovat se k severu v hory, kde by národ chráněn byl skalami a propastmi a vodou,
k severu v hory, kde teď v rumech leží prastaré Veji, které deset roků Řím dobýval, jež tolik krve stálo, že druhá Tibera by téct tam mohla...
Ó Jove nejlepší a Gradive ty a všichni ostatní vy nebešťané! Vám zželelo se nyní bídy Říma, i obrátili jste mu milost svoji
a dávajíce znamení své vůle dali jste víru v duše dětí jeho pro časů příštích pohromy a zmatky. Už skoro senát rozhodl se hledat
otčinu novou v severních hor klínu, když maně centurio s četou svojí vracel se s pole, a jak vrátil by se v obvyklý domov, kde nic nezměněno,
řek praporníku: – Zástavu vraz v zemi, zde zůstaneme! – Řek a zastavil se na černých troskách. Rozuměli otci i římský národ. Vůlí bohů město
je zachováno. Milost Nesmrtelných, jež určila mu býti hlavou světa, spočívejž na něm po vše příští věky!
Cookies on Poetry Cove