Vločky poletují šerým vzduchem
jako bílé potácivé mouchy,
den se dívá do oken mi kalně,
jakby rozmrzen byl, že je tady,
jak by čekal, až ta přijde chvilka,
v níž zas tiše odklidit se může.
Neochotně, mrzutě se žije.
Všecko lhostejno je. Žurnál leží
s válečnými bulletiny stranou.
Není zájmu pro nic. Mrtvé ticho.
Člověk poslouchá je tupě maně,
hledí z okna, aniž by se díval,
maně nějako též zří ty vločky
letat sem tam jako bludné mouchy.