List.

Co dělám, ptáš se, v těch dnech žáru, jak trávím vzdálen tebe, sám. Zde odpoledne plná varu, jak mnoho večer vzpomínám?

Zda epos nebo román píši? Jak zve se rek a rekyně? Zda hrob jich velkou lásku stiší a trpět budou nevinně?

Zda verše mé už vzrostly v knihu, o niž se chlebodárci rvou? – To všechno píšeš, drahá, v mihu, však ptáš se mnoho najednou!

V ta odpoledne horkem hynu, a nohy mé se loudají po chodníkové dlažbě v stínu, jejž staré domy vrhají.

A soucitně se dívám kolem na líných spolubližních rej, z nichž každého žár plní bolem a rosí potem obličej.

Pak liduprázdně ve kavárně se trápím špatným doutníkem a zívání své plaším marně nějakým moudrým „Sborníkem“.

Že nemyslím, to věříš snadno i z těchto řádků vidíš snad – však není možno, ani radno, leč chvilkou trochu vzpomínat.

A já tě zřím v tom smutném lese v kloboučku bílém, slaměném, tvůj zjev se jako víla nese po mechu kyprém, zeleném.

A slyším smích tvůj dovádivý a mezi stromy houpat, chvět pak vidím hamak pohyblivý a dýchám dým z tvých cigarett.

A za chvíli zas, věř mi, drahá, já piano sem slyším znít: tvá ručka do kláves to sahá – a mně hned začne teskno být.

Zas tetičku zřím tvoji šedou, svou hlavu máš jí na klíně, rty její historie předou, a smějete se dětinně.

Tak od večera do svítání a od svítání k noci zas, má duše bloudí bez přestání za zjevem tvým tam v každý čas.

A to je vše. Můj román klidně u druhé kapitoly spí, milence plíseň zžírá bídně, a verše tiše práchniví.

A večer? Večer! Mám rád věru ten hvězdotřpytný, teplý čas! Tu zasedáme v prvním šeru, v němž brzy září plynu jas

u stolu, kde se před nás staví mok chutný, chladný, brunátný, na naši lásku, na tvé zdraví jej pije ret můj malátný.

A myslím, v těchto chvílích asi jak tetičce „noc dobrou“ dáš a svoje lesklé, zlaté vlasy už v pokojíku rozplítáš,

a pozoruji snětmi lípy co hvězd plá v nebes okruhu a otřepané špatné vtipy poslouchám milých soudruhů...