LIST*

Víš všecko. Dobře. Nečekej však tady, na poslední té známce, že my dva si kdys čímsi byli, nečekej v tom listu mé omluvy a lítost kajícnice.

Je monolog to služky na odchodu (a – ruku k srdci – víc já nebyla ti než služkou, jíž jsi ráčil dávat najíst a jíž jsi časem nějaký šat hodil

a již jsi blahosklonně vedl někdy na ples a koncert nebo do divadla), ta služka jde a chce ti jenom říci, že není žádnou bezeduchou loutkou,

ba, že ten celý čas se odvážila mít ve své duši svoje hospodářství, mít ve své hlavě rozum – třeba malý – mít v srdci hlas – a teď ho poslechnouti.

Hle, čeho já se dneska odvažuji! Tak psáti tobě! Tak si dovolovat o sobě mluvit jako člověk jakýs, jenž tobě roven! A já tak tě vidím,

jak ošíváš se při každičkém slově jakoby byl to škorpionek malý! Jen považ všecko: (a pak ošívej se !) Tys byl vždy zdobou lidské společnosti,

„výtečný právník, jeden z nejbystřejších obhájců našich“ (jak to hlásí deně žurnály všecky ve svých soudních síních); při řečech tvojich v každém přelíčení

se nakupily davy obecenstva, tvůj každý soudruh závistí moh zžloutnout nad tvými úspěchy: ty k slzám dámy, k soucitu muže pohnul jsi jak loutky;

při důvodech tvých slepá spravedlnost svou přísnou rukou ťukla v jednu vážku, a klient tvůj, čist jako malé robě, se vrátil v náruč čestné společnosti;

a jaks byl jinak člověk ve všem vzorný, muž dokonalý! (totiž: nezalhal snad a nedlužil se, svoje erotica jsi nedával snad v pospas druhům v klubu

a pils vždy s mírou, při tom nosil přesně moderní kabát, nesšlapané boty a v pádu vážném jistě bys byl hájil čest tuto s blesky v rozhorlených zracích

buď žalobou či pistol v pevné ruce) – a teď ta čest je zašlapána v bláto, tvé úspěchy, tvé jmeno roztrháno nestoudnou bytostí, jež byla do dnes

tvou ženou! Mnou. Já zničila tvůj život. Viď, to jsem bídná! V tom však nejbídnější: já nedopřála jsem ti jedné role, být soudcem nad mnou, mrzkým provinilcem!

Vím, jakým lékem byla by ti chvíle, kdy s hrudí nadmutou a soudce hledem a velkolepým divadelním gestem bys řekl mi: Je konec mezi námi,

práh mého bytu dělí teď náš život – či ještě jinak – ale metaforou řek bys to jistě. A já šla bych tiše zdrcena blesky tvojich svatých hněvů,

a ty bys s klidem v nitru mohl jíti v krem společnosti, na své tváři nesa tragickou masku, ale znal bys v nitru, že ten svět ví, jak rozhodně jsi jednal,

jaks nešťasten a jak to pevně neseš – a já ti ani toho nedopřála... Já neuznala tvojí autority, já nemyslím, že ty bys moh být soudcem

nad svědomím mým! Ba hleď, ještě více: já ani sama sebe nesoudila, já necítím se vůbec ničím vinna. Že jdu, jdu sama a jdu dobrovolně,

ba, za štěstím svým jdu dnes z toho domu, ne rozsudkem. Chci jedno tobě přiznat. Byl čas, kdy jsem tě v pravdě měla ráda. Mně bylo tenkrát osmnácte roků,

a sám víš, jakým byla jsem já děckem. Svět znala jsem jen z románů a básní, byl pohádkou mi, již jsem měla žíti, a čekala jsem s jistotou, že bude

v něm krásného cos. Já tě měla ráda. Já věřila v tu lásku jako v tebe. Svou hrdou naděj viděla jsem v tobě, tak pevně jsem se držela tvé ruky,

jak bys byl bohem. Často snívala jsem, že pouze já jsem jednou z vyvolených, jimž usouzeny v životě jen růže. Tys byl tak velký, vznešený a krásný

(nu, nediv se, já tenkrát věřila to, jak každá jiná o svém vyvolenci), muž bez poskvrny, přítel potlačených, jenž celým ohněm hájí jejich práva

(já myslila, že je to v tvojí duši a nikdy řemeslem že advokáta), my četli verše, romány a snili nad Chopiny a Schumanny den za dnem

(dnes vidím, jak ti musilo být fádně, a lituji tě, duše utrápená), pak vzali jsme se... Přišlo probuzení... V těch strašných nocech, jež se zdají jiným

snad nekonečným zřídlem všeho blaha, já trpěla jen nevýslovným hnusem. Rafinované jakés divé zvíře mě strhlo s čisté vůněplné výše

v louž páchnoucího šedivého bláta a rvalo mě tam, smýkalo mnou, cpalo to bláto v zrak mi, ústa, sluch i duši – a s tebou já jsem snila nad Chopinem,

a v tebe já jsem věřila jak v boha! Ty čestný muži, já jsem prohlížela, jak pěknou školou ty jsi prošel v žití, co za poklady chováš ve své duši,

a čeho já se stávám účastnicí! A taký svazek posvěcen prý bohem a uznán, respektován společností! V tom souzvuku dvou těl a těch dvou duší

já, pošetilá, chtěla najít krásu, a zatím každý nový den mě viděl tak bídnou, zničenou a oloupenou, jíž tak je stydno před sebou i lidmi,

jakoby naha vyjíti ven měla! A tys jen frivolně mě konejšíval, a rozplítal mé spjaté v prosbě ruce, že v manželství se tohle děje všude...

Tys neměl ani nejmenšího taktu k mé duši ubohé! Ne pochopení. A konečně, když zhnusil ses mi všecek, že bych se byla prstem nedotekla

tvé ruky, když jsem s ledovým ti klidem svůj odpor zjevila – tu neptal jsi se: kam sem ji zavlek, jak se jí teď jevím? – ne, s maskou urážky jsi vedl řeči,

jež líps moh udat někde v soudní síni. Pak ohlásils mi, že žít budeš nyní zas na svůj účet. Žil jsi, já vím všecko, ač dovedně jsi spády svoje tajil.

Já snažila se povstat, střepat bláto – už marně, moje duše proti vůli jím byla prosáklá a otrávená. Dva roky tak jsem podle tebe žila.

Tys žárlil na mne, žárlil bez příčiny, snad hnán jen (možno-li to vůbec v tobě) svých vlastních provinění výčitkami. Já věděla, že žárlivost ta zbytkem

je dávné lásky, že je všemu konec, však snažila se v očích společnosti, té společnosti, jež je tvojím bohem, být tvojí řádnou, hospodárnou ženou.

Než to víš sám, že omrzí nás všecko, i nejcnostnější třeba komedie – tak začla jsem žít také na svůj účet. A dnešní krok můj nezdá se mi nijak

být mezníkem v mém celém živobytí, jen změna kulis, hra jde klidně dále, a potom jedna nová, mužská role. Ty znáš jej, suď si o něm, jak ti libo,

mně on je vším. A nedívám se k němu už s ilusemi, nemám jich už vůbec, ni o sobě ne (za vše díky tobě!). Jsem připravena ke všem zkušenostem

i zklamáním – a těchto bude méně, o jedno méně: nehledám už krásu (zas díky tobě), jen pár pěkných chvilek, a ty chci užít každičkým svým nervem

i při skrčených nosech společnosti. Snad přijdu o vše – život je dost hloupý, že leccos se v něm často opakuje, než má i to zas jednu dobrou stránku,

že nepřekvapí... Vím – – – – – – – – – – – Však nač psát dále? Co je ti ještě jenom po tom? Po mně? Měj dobře se a do „poměrů daných“ se nějak vprav a hleď své dobré jmeno

vyleštit nějak, bys moh vejít čestně na forum čestné svojí společnosti!