Hleď, kterak hvězdy Velikého Vozu rozžehly slavně stříbrná svá světla! Noc poslední to, kdy je pozdravujem z milanské půdy... Myslíš, Francesko můj,
až zítra hledneme k nim z jiných krajů a potom z Francie je vidět budem, že pozměněno bude světlo jejich či postavení jejich bude jiné?
Vlast... rodná země... proč chtít věznit ducha v malinkém koutku, možno domovem-li mít ten svět celý? Kolikrát mi vytkli, že Florenčanem nejsem zapáleným,
že nechci cítit bídu Italie, ba, že jsem v službě těch, kdož meč svůj kladou na hrdlo její... Lidé pošetilí! Co platna jest jim sláva Florencie
i volnost země italské, když v nitru otročí každé hlouposti a bludu své vlastní duše?... Zajásal bych blahem, vznést kdybych moh se k oněm hvězdám Vozu
a nazvat i je domovinou svojí! – – Tak zítra zmizí Milan s očí našich a všecko s ním: let žití valná řada, radosti, muka, práce započaté,
nic dokonáno a co dokonáno, živořit bude pomíjivou troskou... Však vytkli mi to. Michel Agniolo kdys tak vyhrk na mě. Pravda, stačí jiným,
malířům, lidožroutům podat hrůzu trápení lidských... muka mučenníků... smrt Ježíšovu... vraždy neviňátek... A stačí také hovět náboženství,
jak zvykem dnes je: z ulice vzít dívku bohatých forem, krásy, jež se líbí jak zelinářce tak i obchodníku, a s děckem vyměnit ji v svatou Pannu,
by potom v chrámě visíc poslouchala žvastavé prosby prostoduchých lidí – můj Melzi, chraň se takového kšeftu! Já sobě sám byl jediným vždy soudcem,
já viděl chyby, kterých nezřel nikdo, a vím též, že jsem dal cos do svých prací, co ničí oko nikdy nepostihne. Však také hotov býval jsem v té chvíli,
kdy v duši hotovo mé dílo bylo a já je viděl – lhostejno mi potom, zda na plátně je nebo na zdi stěny a lhostejno mi, že co lidem podám,
jsou trosky nebo náčrtky a plány. Já zrodil je, žil s nimi, já je viděl, jak mně dozrály – mně to dostačilo. Strom, kámen, člověk, květina i motýl –
je každý světem o sobě a v sobě a každý pro sebe má zákon zvláštní, jímž řídí žití svoje; veškerenstvu, ať tvor to, myšlenka či lidské tělo,
umění, věda – vládne zákon jeden, toť života a smrti: vzejde símě a vzroste pod slunečným teplým světlem, květ vydá, dobu prožije své lásky,
by plodem jejím druh svůj zachovalo a potom hyne; běda člověkovi, když zneuznaje zákonnou tu nutnost, obtíží cizím břemenem svá křídla
a ducha svého v otrockou dá službu! Hle, Michel Agniolo! Duch jeho kdysi schopností tolik dostal od Osudu, že největším být moh z těch velkých všechněch,
jež země nesla – ale náboženství jakoby přerazilo páteř jeho a sestřihalo křídla duše jeho: po zemi plazí se, má černo v nitru
a k nebes klenbě vzletnout nedovede! Do jeho domu nikdy nejde radost, a žádná práce jeho nesměje se, a poví-li cos obrazem či dlátem,
ty výroky se truchle zemí plazí jak hrozná nemotorná mořská želva. Tak náboženství. Žena s druhé strany na duši tvoji číhá mít ji chtějíc
otrokem odevzdaným rozmarů svých. Ach, Mona Lisa... Roky tři jsem válčil s tím hadím hledem přimhouřených očí, až jal jsem jej a uvěznil svou barvou – –
Chraň svobody své duše – v tom je všecko a jinak rozdat můžeš vše, což tvého, skvost, peníz, lásku, úsměv, dobrodiní. A dávej rád, vždyť příjemno to duši
a všecko dej, však nikdy duši samu. A na vše, co tu kolem, ať to lidé, či zvěř, či rostlina, či pták, či kámen, má člověk patřit s úsměvem a láskou,
neb vždy a všude všecko mluví k němu bratrským slovem o společné sudbě. A ve všem objeví se jistá krása, líc šeredná ji má, tvor nejhnusnější,
a vždy cos příbuzného si v nich najdeš. A bez obavy dívej se vždy v nebe, neb usmívá se nad radostmi žítí jsouc šťastno, že smí jasnomodrou klenbou
být stanem jejich; nehledej v tom modru strašného boha, jenž by pozor dával na slabůstky tvé lidské – nenajdeš ho; žij, jak tví bratři, rostlina, pták, kámen
a beze hrůzy můžeš myslit na smrt, jež důsledkem je nutným toho žití... – – Jak žíti však, když svatá inkvisice po bohaprázdných výrocích tvých slídí
a čeká jen, by polapit tě mohla? Dej masku duši – maska stačí světu a lhostejno mu, co v svém nitru neseš. Tvých časů hloupost přísně daň si žádá,
tož zaplať mu ji – vždyť by hrubá ruka pohasit mohla světlo žití tvého a k tomu přivoliti, nemáš práva, sám sebou dost je život náš už krátký!
A dokud žiješ, omezit se nedej v rozletech myšlenek svých, zkoumání svém; co kolem tebe, vše je nekonečnost v hloub, dál i šíř, vše nekonečnost samá.
Čas, který žiješ, věčnosti je částkou, tu prožíváš – snad krátce, však ji žiješ. Pusť myšlenky své, nevaž jich, jak váží své draky hoši ve hrách o podzimi,
by z nejvyšších je končin náhle stáhli – pusť bez pouta je, však se zase vrátí, vždyť duše tvoje jest jim rodným hnízdem, kde odpočinou po každičkém letu
kam přijdou – tvůj-li dožit úkol – umřít... Tak já, můj Melzi, beze stesku chystám se k letu do Francie – k metě? k žití? Já nevím. Jako stříbrolesklý oblak,
jenž pluje, všude domovem a nikde, jen místo změním, bych žil dále po svém. Voj Vozu Velkého se obrátila – je po půlnoci. V těchto zimních nocích
se hvězdy zvláště zabarveně jiskří... Však čas je k spánku. Zítra čeká cesta. Spi blaze, Francesko, můj mladý druhu!
Cookies on Poetry Cove