Kdy žárem puká země hnědá,
a vzduch se vlní prohřátý,
a jemná vrstva prachu sedá
na trávu, listy, na šaty,
rád usadím se v klínu háje,
kde hluboký jest chladný stín,
kde pod listy se ukrývaje
květ voní něžných konvalin,
kde ticho ruší jen dech vánku
a potok věčným šuměním,
a pták, jenž v odpoledním spánku
byl vzrušen líným krokem mým.
Tu napadá mi v této tiši,
kde dříme celá idylla,
jak jiný každý poet vyšší
na Theokrita, Virgila
by vzpomněl hned a v hrudi buků
v té bukolické náladě,
zřel v antické by písně zvuku
v líc prostovlasé Dryadě,
a v pařezu, jenž pokryt mechem,
tlí pod lopuchy lupeny,
snad Pana zřel by, který dechem
zpit léta dřímá zemdlený,
a bílých nymf té vody v šeru
by viděl plout snad zlatý vlas,
a Satyry – a nevím věru,
co jiný poet zřel by as!
Však já, jenž z prosy piju zřídel,
jak dá mi doba pokleslá,
a jehož duše nemá křídel,
by z prachu výš se povznesla,
zde trávím leže od dne ke dni
ve společnosti cigary,
jež výtečně v čas odpolední
dotěrné plaší komáry...