Den za dnem žárná koule vzplane
a oblohy báň proběhne,
a za hor vršky lemované
si v krvavý plášť ulehne.
Don za dnem slyším ptáky žvavé
vždy stejnou píseň štěbetat,
den za dnem vidím květy smavé
vždy stejně kvést a odkvétat.
Den za dnem s týmž se stýkám lidem,
jenž vždy se se mnou zastaví,
a s podivení hodným klidem
vždy tytéž vede rozpravy.
Den za dnem věčnosti v klín plyne
a nenese nic nového,
ni síly čerstvé v žití jiné,
ni záblesk věku mladého.
Jak voda v toku živořivém
můj život plyne tich a něm,
jej neměřím víc hodin kyvem,
však nudy svojí rozmarem.
A smrť až sprahlou duši zkojí
a ždanou dá jí proměnu,
a cit-li bude v hrudi mojí,
já vždycky snad jen vzpomenu
na zašlé dny ty s hrůzou lednou,
jak vzpomínám teď v mukách svých
na knihy nudné, čtené jednou,
jež znova číst’ už nechtěl bych...