Slunce pálí jako peklo, listy vadnou na stromech; jeden oheň tvoje hlava, v žilách krev se vleče žhavá,
v prsou, ústech horký dech. Hloupé slunce! Plýtvá žárem, jako já kdys ohněm svým; však mu také lesk jen chabý
jako úsměv scvrklé baby zbude jednou na podzim! Žil jsem mnoho, trpěl mnoho, že jsem mnoho miloval,
zdá se mi, že v tomto žití zvyklo už mé srdce píti s každou láskou hořký žal. Teď je jinak... viďte, Kato,
rozejdem se v pokoji; trochu suchých konvalinek, trochu fádních upomínek – obé za nic nestojí...
V mládí týčili jsme čelo, když v nás začal život hřmít; život hřměl však bez únavy, svěsili jsme brzo hlavy –
nač si nechat v čelo bít? Nač se starat? Moudrý osud už nám metu vyměřil! Jáma v zemi... roztomile!
Nač si hledat ještě cíle? Vždyť už ani není sil... Protivny mi slunce lesky, v hrudi mé zní tony hran,
myšlenky jdou mozkem svadlým, jak na podzim vzduchem schladlým houfy černých, řvavých vran. Chtěl bych bál mít v zimní noci,
v žár kde líce rozkvetou, v záři světel protančiti ve valčíku chtěl bych žíti s divou jakous brunetou!...
Zřel jsem včera pěknou bouři: siný obzor blesky vzplál, v suchou zemi vody hřměly, jak by zničiti ji chtěly –
potom slunce plálo dál. Dneska zas vše žárem vadne, bouře neprospěla nic – jeden blesk ten k hrudi zpráhlé
udeřit tak mocně, náhle způsobil by věru víc... Krásný výlet! Propoceni vracíme se v město zpět,
v očích prach a hrdlo pálí, v dirce u kabátu malý, umořený lesní květ. Dámy si ten výlet chválí
– mrav to dam už prastarý – mokrý šátek každá vije kol své bílé, něžné šíje, probodané komáry...
Hrozná tato kniha žití! Každá stránka nuda, sten, trochu světla z nenadání, pak zas muka, marné ždání –
a tak jde to den co den. Člověk zvykem už jen zírá na ta fádní písmena; proč pak raděj nepropadne
předem konfiskaci řádné taká kniha bezcená! Raděj sedět ve kavárně jako svadlý pesimist,
teplou vodu chvilkou píti, špatný doutník vykouřiti, při tom hrozné verše číst – nežli v park jít, kde je šumot,
hovor, smích a v tváři klid, nežli mladé, krásné ženy s manžely tam zavěšeny vidět plny štěstí jít...
„Kupte, pane, čerstvé růže, narcisky zde, reseda, karafiát mám tu taky –“ mladé děvče modré zraky
s prosbou ke mně pozvedá. Probírám ten její talíř – květin věru přemnoho; děvče rychle peníz vzalo,
srdce však se ihned ptalo: „Co s tím, blázne, pro koho?...“ Ironie osudu to: Z žen, jež znal jsem v žití svém,
ty, mnou nejvíc milovány, nejkrutší mi daly rány – řekly vždy, jak bídným jsem... V srdci prázdno, smutno, teskno
marně rozum zvedá hlas – přec bych milovat chtěl znova, třebas moje láska nová řekla mi to v posled zas...
Cookies on Poetry Cove