Na lukách v tůních těch, jichž voda zelenavá,
při břehu zvedá se pýř, štíhlá vodní tráva
a šťavná lopucha a rákos klátivý –
po vodě rozkládá pak leknín svoje listy
a mocným stonkem svým květ zvedá vonný, čistý
nad močál blátivý.
Má kořen v bahně až, a kolem jeho těla
se sází vodní kal a plete tráva stmělá,
v níž lupič potápník se časem zastaví,
mlok černý vráží v něj, kdy za kořistí běží,
a na něm sedíce mu listy hryzou svěží
hlemýždi slintaví.
Květ má však stříbrný a plný snivé vůně,
vítězně zvedá jej ze zelenavé tůně
jak hostii nad vodních tvorů hlavami,
sen leta, libela, se zamodrá v něm z rána,
jej nachem červánek a noc pak hvězdotkaná
porosí perlami.
Ó květe stříbrný, tak básníkova duše
nad močál světa pne se v čisté vroucí tuše
a nedbá, tělo že jen strast a bída rvou,
zří v blankyt, slunce jas, zří do hvězdnaté výše
a v tklivém soucitu nad kalnou tůní dýše
tu čistou vůni svou!...