Svatý Alois stkvěl se nevinností, jakou lilie má v bílé kráse, ale ani lilie jí nemá, neboť často drzý černý brouček
v její vonné nitro mlsně vnikne, duši Aloise však ani stínem myšlenečka hříšná neztemnila. Krásnou lící těšil zraky lidí,
vonnou duší blažil duše jejich, neboť ona na svých lehkých křídlech vyletala v různé rajské sady, hovořila s anděly a světci,
odlesk slávy rajské dolů nesla dýchajíc jím na té smutné zemi. Stalo se pak jednou tohle o žních: Plavým mořem polí k podvečeru
procházkou svou kráčel Aloisius. Na výletu rajském duše byla, bez cíle šly oči po krajině, šly a šly, až cosi uviděly.
Bujný hoch tam černovlasé holce v stínu klasů život rozepínal, líbal šíji, ňadra a tak dále – Aloisi krev uhodila k skráním,
červená tma zapadla mu v oči, duše náhle vrátila se z ráje, mdle si sedla v umdleném svém těle sténajíc nad strašným lidským hříchem.
Stará chůva hladila mu vlasy: – Pane milý, co ti tíží duši? Ukaž mi zas jasné svoje oči! – „Annito, ach lidé hřeší, hřeší!“
– Ano, pane, nádoby jsme hříchu. – „Viděl jsem dnes, Annito, ach viděl na poli tam... přede tváří slunce... pod nebem tak nekonečně čistým...
před vidoucím okem pána boha... hocha s dívkou...“ – Ty můj milý bože – chůva usmála se, – proto truchlíš, proto věšíš hlavičku svou, pane?
Z takových chvil lidé původ berou, v také chvilce zplodili i tebe otec s matkou tvojí – nevíš, pane? Pán bůh to tak všechno zřídit ráčil,
a my, lidé, jinak nemůžeme...– Rozsmutnil se Alois ještě více, ještě hlouběj hlavičku svou svěsil: Jakže, takto byl dán život jemu?
V hříchu počat rodiči byl svými? Jak teď pošle duši vzhůru k ráji, když jí každý pohledem tam řekne, každý z andělů a čistých světic:
v jakém pak to dole bydlíš těle?! Jaký pak má příbytek tvůj původ!? Ne už brouček, ale veliký brouk padl bílé lilii té v kalich,
padl tam a ostnatými drápky zurážel pel se stěn jejích bílých, tyčinky jí rozlámal a strhal – a tak vadl, vadl kvítek čistý,
ještě víc se hlava naklonila těžkým hořem, nekonečnou mukou, až hřích cizí, jenž dal život jemu, tíhou zdrtil mládce Aloisia.
Cookies on Poetry Cove