Když velký císař Karel
měl opustiti svět,
tu na lože si neleh,
však na bělouše sed.
A jel a přijel k hoře
a mečem na ni ťuk,
a hora rozstoupla se,
a vojska stál tu pluk.
A císař skočil s koně
a vojsku nakázal,
by lehli si a spali,
a sám šel v zlatý sál.
Ke stolu dubovému
si velký císař sed
a rozevřel svou knihu
a čet a čet a čet.
Svatého Augustina
O městě božím spis,
v ní nejraději čítal
už na světě si kdys.
A čte ji stále, stále,
svic světlo plápolá,
a kolem stolu roste
vous jeho dokola.
A až ten vous se třikrát
kol stolu obtočí,
tu velký císař vstane
a k vojsku vykročí.
A vyjede ven z hory
a bude vládnout zas
a všecko zase spraví,
co zatím zkazil čas.
On dobré lidi zdvihne
a zlé pak poníží,
on srovná míry, váhy
a minci přitíží.
A panu papežovi
po cti a po právu
ten spis O městě božím
pak hodí na hlavu.
A svatá říš zas vznese
svou potupenou skráň –
Ó Karle, mocný pane,
už čas je, vstaň, ó vstaň!