LEGENDA

Když císař Karel s vojsky svými spěl v zem Saracenů, jeden z rytířů se roznemohl nemocí tak zlou, že cítil, že už nikdy nespatří

svůj rodný hrad ve sladké Francii. I prosil mroucí svého přítele, by prodal koně jeho, pancíř, zbraň a peníze ty chudým rozdělil

na duše jeho spásu posmrtnou. A zemřel. Přítel prodal koně, zbroj, však nerozdělil peněz chuďasům, jen sobě přilepšil a vesele

dní třicet trávil dopřávaje vín a dobrých jídel svému jazyku. A když dní třicet ušlo k Věčnosti a s nimi zmizel grošík poslední,

tu v noci mrtvý přišel k němu v snách a takto mluvil hlasem hrobovým: – Dní třicet protrpěl jsem v očistci a osmero muk těžkých prodělal

jsem pro tvou zradu. Nyní slitoval se nad mou duší světů mocný Pán a prominul mi. Kde jsem dosud byl, ty zítra budeš. Kde já třicet dní,

ty na celou až Věčnost bezmeznou. Kde prodělal já muk jsem osmero, ty proděláš jich tolik, kolik slz je bídou vyplakáno na světě

a ještě k tomu, kolik těžkých vzdechů na zemi hoře chudých vyvzdychá! – Den nastal. Zatměla se obloha, řev lva a štěkot vlka slyšán byl

z tmy nenadálé smršti větrové, stenaly stromy, skály úpěly, a když se živlů vztek byl utišil – byl rytíř ten tam. V horách, údolích

ho marně po čtyři dny hledali. Až když pak vojsko po dvanácti dnech stanulo blízko města Navarry, tu v skalní rokli našli mrtvolu,

jež rozsápána byla příšerně, a poznali v ní druha rytíře. V takovou dálku čerti mrštili nádobou hříchu, duši jeho však

odnesli k mukám v podzemskou svou říš. A na ten boží soud zřel císař sám a celé vojsko hrůzou ztrnulé. A biskup Turpin neodvážil se

za hříšnou duši ani čísti mši, neb Bůh když, ochránce všech ubohých, takovým soudem ztrestá viníka, jsou marny modlitby a marna mše...