LEGENDA.

Umřel jsem. Že snaha po lepším po smrti zbyla v mé lebi, tož jsem šel aetherem studeným vysoko, vysoko k nebi.

Zeď hrozná, železná dvířka v ní, kolem se sta duší plazí, své čisté svědomí chopil jsem a dal tři na dvířka rázy.

Vykoukl Petr ven – znám ho, znám, pleš, oči, vousy! – tak právě před lety vypadal, když jsem ho měl v biblické dějepravě.

– Papíry vaše! – řek úřadně. Dal jsem mu nevolky volky list křestní, snubní a úmrtní s podpisy na všem a kolky.

Prozkoumal, dvířka otevřel a skoro kaprálsky káže: – V jedenáct hodin je velký soud, čekat, až pro vás se vzkáže! –

Vešel jsem v čekárnu. Byla to prostora holá a šerá, řada tam čekavců seděla, umrlých předvčírem, včera.

Mudrci, nešťastní na zemi, že došli vědění hranic, bručeli, že ve smrt doufali, tu jsou a – nevědí pranic.

Občané byli tam rozšafní, jimž moudrost kanula se rtů: – Nevědět, vědět, hm, hloupá řeč, to čekání zde má jít k čertu! –

Tak se tam mluvilo. V koutku pak hlasitě klnula četa doktorům, kteří jim pomohli na tento z onoho světa.

Potom se ozvalo troubení a bubnů nebeských bití, křídlaté pachole přiletlo a zvalo nás za sebou jíti.

Jdem po dvou. Jaké to divadlo, tyhlety nebeské nivy! Jak ten náš pozemský hříšný zrak na všecko s údivem civí!

Jaké to stromy a květiny, vzduch, barvy, čtvernožci, ptáci! Jaké to vůně, a světlo jak se v svěžích křovinách ztrácí!

Orkestry andělů sijí tu lahodných tonů svých příval – Kdyby tak člověk jen jistý byl, že člověkem řádným kdys býval!...

Svaté a světíce vidíme v bělavých řízách kol chodit, smekáme na pravo, na levo – rozhodně nemůže škodit!

Křídlatec vede nás v nádhernou síň, vázne a váhá dál noha: v průčelí září tam ohromný trůn, soudná to stolice boha!

Andělů, svatých tam nabito je, člověk až dýchat se bojí. A protože klenba je z rubínů, v růžové barvě vše stojí.

Světec kýs dle řeči dělí nás, – národe přestaň už stenat, tady je balsám tvým bolestem: před český dali mě senát!

Pachole křídlaté vede mne blíž trůnu k velkému stolu – Pachole křídlaté, šálí mne zrak, kdo že to sedí tam spolu?

To že zde jsou moji soudcové? Dík ti, můj bože, a sláva! Neruda hovoří se Žižkou, Havlíčku Hus potakává.

Čelakovskému cos Komenský vykládá s úsměvem mírným, a Prokop Holý dívá se v dál pohledem tichým a smírným.

Vy drahé hlavy, jimž k ortelu jsem stavěl se již v žití proudu, vy světlé hvězdy mé, stavím se vám ku poslednímu soudu!

Na pozdrav kývl mi Neruda... Na levo staví se k stolu advokát, který má vydobýt mou duši diabolu.

Na stůl si nakladl brožury, proskripce, námezdné spisy, jež byly mi házeny na hlavu a jež mne tak bavily kdysi...

Na pravo, nesa knížky mé, stál bílý andělíček, byl jeden úsměv, a modrý zrak z hebounkých zářil mu líček.

Pak přišli svatí a světice, kupili v sbory se, řady – vida, ta pozemská zvědavost je nesmrtelna i tady!

Advokát ďáblův čte. Ticho je. Brožury, námezdné spisy, satiry, proskripce, úsudky, sůl žití to z anno kdysi.

Čte a čte. Havlíček s Nerudou začali šeptat si spolu, a Čelakovský si bubnoval na ploše soudního stolu.

Čte a čte. Chmuřil se mistr Jan, Komenský Holému kýval, Žižka stah rety, stisk ruku v pěst, a na mne se soucitně díval.

Čte a čte. Vstal náhle Neruda: – Počkejte, křídlatý pane, jak vidno, známý to případ je zas z té vlasti milované.

Už můžem bezpečně, přátelé, božímu Majestátu rozsudek ku sankci předložit a říci v referátu:

rozšlapal několik nafouklých nul, potloukl pitomé mezky, a nenávidě měl z duše rád ten bědný a bídný lid český.

A že tak někdy v té ráži své vedl si až příliš čile – ty to víš, Havlíčku, může se jít k těm porážkám v říze snad bílé? –

Neruda vstal a mně ruku dal: – buďte nám vítán tu hezky! Moloděc, – vykládal okolo všem – vy neznáte ty naše mezky!...