LAÏS.

Vlnami zelenými omývané město, nádherný Korinth, opustila Laïs, ta sladká Laïs s medovými zraky všemocné Afrodity služebnice.

Odešla neviděna, když srp Artemidin na nebi lesk se; opustila dům svůj, nádoby zlaté, klenoty i masti i drahá roucha i své otrokyně;

jinochy kadeřavé, muže v květu síly i starce s bohatými zkušenostmi, jež ze všech krajin Řecka na práh její palčivou touhou hnala Afrodita;

i zlatem kupců perských, Egypťanů mastmi i drahokamy plavců-Asiatů zhrdnuvši Laïs, všechny opustila, a prázdné našli vonné lůžko její.

Tvou službu opustila, Afrodito luzná, neb Eros lstně se zmocnil její duše a vzbudiv žhavé touhy dosud spící spřah k nohoum je, a nohy spěly v dálku.

Za Hippolochem, mužem kadeřavým spěly, Thessalem, který přišel jedné noci a dívaje se v medné oči její hladil jí vlasy, zaslzel a vzdychal,

neb noc tu zaplatil si majetkem svým celým, pro noc tu jednu z Thessalie přišel a slze štěstím, vzdychal těžkým hořem, že noc ta prchá, že víc nevrátí se...

Za Hippolochem hnal ji v Thessalii Eros, úkladný dobyvatel srdcí lidských, v medových očích jejích hořel plamen, jak oběť za dnů příštích velké štěstí.

Z pěn mořských narozená Afrodito věčná, beztrestně tebe nikdo neurazí a bez pokuty neopustí žádná ze služek tvojich službu tvoji sladkou!

Dojista pospíchaly rychle nohy Laïs, rychleji ještě mocná touha její, však předhonila všecko mrštná Pověst, již vyslala jsi ty, ó Afrodito!

A Pověst letla po thessalských šírých krajích, po trzích měst a přešla práhy domů a v žluč a srdce thessalských žen vešla, jak poručilas jí, ó Afrodito!

A co se horká srdce obavami chvěla o věrnost mužů, o klid tichých synů, žluč bouřila se, rozlila se krví a proměnila v šelmy teskné ženy.

A medové než zraky ztrmácené Laïs cíl cesty, hlavu kadeřavou, zřely, vlákaly ženy Thessalie v chrám tvůj, poutnici z dálných krajů, Afrodito.

Před oltářem tvým stiskly bílé hrdlo její, o kámen dlažby bily její hlavou, ó Afrodito, a krev její střikla na studené a luzné nohy tvoje.

Mrouc zřela medovými zraky tvoji pomstu, však nechvěla se, a žel nebylo jí tvé služby. Vyčítavě dívala se na nástroje tvé bědné, Afrodito!

Vždyť k muži jedinému pouze s touhou spěla, jenž neměl nic už než své holé ruce, a pro něj opustila jmění, slávu, dům pohodlný, otrokyně svoje,

vlnami zelenými omývané město, nádherný Korinth, opustila pro něj – však očím medovým jsi nedopřála jej uzřít, vražednice, Afrodito!