– To bylo na manevrech příbramských. Na táhlém chlumu postavili jsme svou baterii, jícnům lesklých děl jsme dali za cíl masy pěchoty,
jež na zoraném poli v daleku jak husté houfy černých mravenců se zdála lézti. Dělo zahřmělo. Já klidně used v trávu rezavou
a s úsměvem se díval na tu hru. Po každé ráně z děla vyvalil se bílý oblak, jak když silný kuřák chuchvalce kouře ze rtů vyfoukne;
i cigaretu jsem si zapálil a imitoval děla výdechy. Byl pěkný den. To nebe nad hlavou tak čistě modré šedlo víc a víc,
jak ku zemi se v dáli sklánělo, a modrá jeho barva padala na zemskou u noh našich panoramu lehounkým třpytem; bílé domky vsí,
kostelní vížky, obdélníky polí, mez každá, háje – barva do barvy se hroužila a odrážela se v tak určitých a pevných liniích,
jak by vše za předložku bylo tu adeptu malířství. I naše děla s rozkoší jaksi v klid ten hučela a v pausách ran zas hlasně zpívali
ve výši nevidění skřivani. Tu zavřeští náš signál úzkostně, a zahřmí povel, vskočím na koně, nám do boku se žene ku chlumu
divokým tryskem četa dragounů; tasené šavle, uzdy zahled jsem hrát v záři slunce, rudé kalhoty a čapky jak pruh krve letící
zjitřily zrak můj. Naše baterie se dává v útěk. Chlumu hřebenem jak ďasi letíme. A koní supot, hvízdání bičů, praskot lafet, kol,
dunění země, temné zazvonění děl při nárazu slívá se mi v uchu. Trysk ostrý za námi již zřetelný nás štve a žene – jízda divoká!
Tu smysly moje nějak ztemněly, já neslyšel než hřmot a dunění, já neviděl než cosi rudého, jak lidskou krev, louž krve, krve
a všechny nervy byly napjaty jak struny k prasknutí a každý z nich jak volal by a sípal, prosil: Krev, krev, jenom krev... a červeň v očích mých
víc ještě rudne, vlní se a hrá, má svůdnou vůni, já ji cítím teď – je přisládlá, mám na jazyku ji – Krev, krev, chci krev... a tu jsem vytrh se:
má pravice je pevně vetknuta v držadlo šavle!... Věční bohové... Bestie bílá, bílá bestie!... Já styděl se... A plachý pohled vrh
na vojáky své, neviděli-li... Však oni k hřívám koňů skloněni, zrak vytřeštěn, a žilky bělma jsou zality krví, jejich pravice
jak v křeči šavli v boku třímají – – bestie, bratři!... Zrak můj přeletěl po modré klenbě, kraji poklidném, a v duchu jsem si náhle připomněl
kus básně nějaké, sen komický o míru, člověčenství, humanitě, jejž snivý poet v tiché noci as spřed v jizbě svojí v třetím poschodí,
i musel jsem se trpce zasmáti. Však ano, nutno dopovědět dřív. Tak jak se stává vždycky v manevrech: zvuk trubky v dálce konec odtroubil,
a jízda naše byla skončena. My zastavili. Bodří dragouni tu slezli s koní, prohlíželi si ta hrozná děla, naši hoši zas
spocené koně jejich. Zatím já pil s vůdci jejich sklenku koňaku a mluvil hlouposti – co v nitru mém se choulila tak zahanbená, plachá,
ubohá lidská duše...
Cookies on Poetry Cove