Když vpustili jste je do kancelářů nitra a květiny a motýly jste k nudě šedivé od nastalého jitra s přísností šéfů přibili,
kdy psací stroj a telefon a kasy se staly smyslem žití jich – teď mníte, že jste rozřešili asi z otázek jednu nejtěžších.
Jak dobře rozumíte duchu doby, vy plantážníci prohnaní! Ty bědné, zakřiknuté lidské roby se cifrám vašim nebrání:
Za směšný žold vy máte dobré síly, jsouť úzkostlivě pozorny, a chce-li se vám zažít sladkou chvíli – zde předmět vášně pokorný!
Jak jubiluje mužská humanita! Hle, dívčí hřbety ohnuté, zrak ustaraný, ručka jen se kmitá, a nervy stále napnuté –
květ umačkán a křídla přistřižena, tvor bědný v ubohosti své, toť tedy věku našeho je žena, hle, humanito, dílo tvé!
Sny v hlavě ubohé se marně tlukou, vše bolestně je vzdáleno, co ženě kdysi osudovou rukou jak úděl bylo souzeno:
být chotí, matkou, strážcem domácnosti, mít úctu všech, čest ženskou svou, být mimovolným tvůrcem budoucnosti, jímž v národě svém matky jsou.
Tož bere, co jí podá život její: chvilkových lásek zápaly, jichž plody s krví její odnášejí měst mlčenlivé kanály,
kus v divadle o lásce napínavý a v biografech řady scen, jež oči její aspoň chvíli baví, co údělem jest jiných žen.
Ba, v biografu, divadelní sceně i v starodávném romaně, tam vládne dosud něžná úcta k ženě, tam miluje se oddaně,
tam lidé jsou, již ženu vznáší vzhůru ke klenbě nebes zářící, by její zrak zřel jenom do azuru a špína nešla ani k střevíci!
Cookies on Poetry Cove