Jen to, co přetéká, dát v sloky
a spadalý jen sbírat květ –
jdou týdny, měsíce a roky
a žít se chce též naposled.
Co v sloky dáš – toť síla živá,
toť svatý oheň duše tvé,
když jimi přímo neoplývá,
jich nevynucuj z duše své.
Buď tich, a pero tvé ať čeká
a nech je třeba rezavět –
mlč, dokud duše nepřetéká
a nespad přebytečný květ.