KŮŇ.

Tak letí: v pravo bělouš, v levo ryzka, soudruzi jeho – bláto kolem tryská, jak kopyty v ně rozpustile bijí – sta letí jich tak – potřásají šíjí

a pádí lehce – tak je unášívá života radost – větrem chví se hříva – zem duní – pán se na něm pohupuje – ten dobrý pán, jenž hladí, hřebelcuje

a ovsa dá i sena – kdesi v dáli blýskají ohně – bílý dým se válí a sem až známou lahodou tak voní – a hřmí tam silně – nad hlavami koní

pak řehtá cosi, rachotí a syčí, jak práskali by sterými tam biči, což směšno jemu, ryzce, běloušovi, že zařehtat si musí – oči loví

pak obraz kraje, jímž se nyní ženou: pláň zvlněná s obrubou zasněženou černavých lesů – místy v ohních plají stavení lidská – jistě i pár stájí

a dobrých stájí při tom spolu hoří – jsou tihle lidé nevýzpytni tvoři! V tom cos jej třesklo – skočil – – padl prudce – ne – pán to nebyl – takhle jeho ruce

nebijí nikdy – v boku je to, v boku – pán ostatně se ztratil při tom skoku – i bělouš – ryzka – i ti druzí – v dáli jak tmavá čára dunivě se valí –

co je to všecko? – Tiše je tu děsná – jen v dálce hřmí – jak slyšel by to ze sna – má v boku bolest – zdvihá se – je marno – a vůkol je tak náhle těžké parno –

i v něm vše hoří – pil by – jeho oči jsou mdlé a těžké – i ta hlava točí se namáhavě – zkouší ležet bokem – i tak to bolí – vidí jedním okem

rozbité bláto a tím druhým nebe vysoké, šedé – kdo as mu to střebe krev z boku? – Točí znovu těžkou hlavou – pláň zahlíd – ohně – lesů pásku tmavou –

leč vraha nikde – jistě v onu stranu se tajné přissál – chce mu dáti ránu – i kopne do vzduchu vší zbylou silou – a cítí klesnout nohu pobloudilou –

a ztichne – pláň a požáry a lesy se černat zdají – tma je v podnebesí – noc na obloze – tmou i bláto zeje – a ta se mu teď v sluch i oči leje. –