U hřbitovní zdi, keřem pozakrytý
jsem uviděl kdys v trávě sešlý kříž;
se hlavy Krista věnec z trnů svitý
spad dávno na zem, v ráně boku skrýš
si vyhlíd pavouk, lupič krvavý,
a tělo jeho potáh pavučinou.
V dlaň protknutou a ve tvář jeho sinou
keř listy házel, jenž stál u hlavy.
Ten kříž jsem znal. Dřív ve hřbitovním chrámě
byl u oltáře v slávě zavěšen:
lid zbožný líbal zkrvavené rámě
a dívky ze vsi večer den co den
mu věnce kladly na zraněné čelo;
když množství před ním na kolenou dlelo,
sta písní slýchal, jež mu pělo k slávě,
sta vzdechů, proseb, vídal štěstí, žal,
a kadidla dým stoupal k jeho hlavě,
jenž při pohřbech od černých rakví vál.
Však sestárl, a ruka malířova
dát nemohla mu mládí umělé,
lid žert si tropil z líce Ježíšova,
neb červ mu vrtal vrásky na čele.
„Pryč s křížem!“ moudře otci obce děli,
když rokovali o tom v poradě –
a v chrámě brzy na to o neděli
kříž nový visel v pestré parádě.
Lid musí vždy a všude kohos míti,
jenž chví se nad ním v hrůze posvátné,
by moh se modlit, vzývat ho a ctíti
a svěřit mu boj duše malátné.
Tys, Kriste, sestárl, a ruka umná
nového boha dala ve chrám náš,
kol něho pocta teď se vznáší šumná,
a ty v exilu smutném dokonáš...
Však jako ty, bůh přežije se nový,
a jako tvůj, tak jeho přijde den –
jej jiným nahradí, a mezi rovy
on dotlí zapomenut, zavržen...