Kře, stromy ženou do zeleně,
a ptáci pějí v zahradách,
po čistém nebi navlněně
jdou mráčky v bílých hromadách –
leč nevěř ještě v příchod jara,
ty drahá duše duše mé:
mně ondy řekla babka stará,
jak lehce se v tom zklameme.
(Prý oči její pozorují
to vše už sedmdesát let):
Ať pějí ptáci, zeleň bují,
a mráčky dávají se v let –
prý dokud nestěhují v lesy
se s vránou havran v letní byt –
to Jaro u nás nesedne si,
a nemá se mu uvěřit. –
A v skutku: krákot v době ranní,
pak v zahradě a vinici
den celý vidět houfy vranní
domácně hospodařící.
A milé Jaro s něhou v oku
jak plaché dítě vede si:
je stále jaksi na odskoku
a sednout za nic nechce si.