Kraj žlutý, jak by ohromná lví kůže v šíř i dál byla tady rozprostřena. V prostředku hora. Kámen nahých boků plochami svítí v plavém žáru slunce.
Na hoře město. Zdí tré pásů chrání bezpečnost jeho. Prvá natřena jest svítivou barvou, jak ji má krev lidská, ta druhá mrtvou černí tmavé noci
a třetí modrá, jako bývá nebe, když slunce slábnouc mdle jen usmívá se. A kolem města na rovině žluté národů mnohých víří myriady
na koních, vozích, s kopími a toulci. A na zdech města stojí bojovníci a dlouhá kopí zarazivše v půdu posměšná slova vykřikují dolů.
Ta slova rozhořčují lidi dole i krále jejich, který v zlatém plášti ve středu dvořanů svých v slávě stojí a bílou pásku v černých vlasech nese.
Zuřivě křikne, kopím svojím mává, a již se hrnou pěší národové ke strmým bokům skály. Jedni staví žebříky na ně, vystupují po nich
a jiní mračnem šípů cílí vzhůru a jiní vráží hlavami v bok skály – a všichni zuří, řvou a vyjí, klnou. A s hora prší kamení a písek,
hořící břevna, rozpálená voda a vzteklý výsměch. Útočníci prchnou kňučíce vztekem od zdí ve svůj tábor. Král na výstrahu tisíc bojovníků
dá vbíti na koly a pět set býků spáliti káže na hranici v prosbu mocnému slunci. Bílá noc se honí za plavým dnem, a útok stíhá útok,
a město stále vysmívá se dolů. Muž jeden, z Krety rodem, obcházeje zdi nedobytné pozoruje toto: Na místě, kde bok skály zvlášť je srázný,
zem hlubokým se jícnem otevírá, a v propast tuto vyhazují z města zdechliny zvířat. Supi holohlaví pak sestupují na ně k hodům svojim.
I vidí člověk Kreťan, kterak ptáci od hostin z jámy vyletují vzhůru a řadou sázejí se na temeni zdi rudé, skládajíce lysé hlavy
pod křídla k spánku. Bezpečnost pak jejich na tomto místě důkazem je muži, že v místech oněch zeď je nestřežena. Muž z Krety jde a dí, co viděl, králi.
Král určí jemu dvacet bojovníků a tisíc jiných zálohou mu slíbí. A noc když spadne, vyjde onen hlouček, žebříky staví nad propasti k skále
a vylezají. Ticho vládne všude, jen vyplašení ptáci odletují. A na to vytahují žebřík vzhůru a na zeď opírají. Vystupují.
Od rudé zdi se potom k černé berou a v posled k modré. Zatím stopou jejich tisíce lidu stoupá beze hluku a oči jejich divoce v tmu svítí.
Je město vzato. Pracují teď meče a požár rozbíhá se po ulicích. A muži z Krety král dal rudý oděv, v němž slunce vyšito je zlatou nití,
i přílbu dal mu v zlatě vytepanou, i pohár, z něhož sám pil. Potom káže jednomu z rad svých, jež se nazývají královy oči, by dal muži z Krety
svou nejkrásnější dceru za manželku. A takto přišel člověk onen k štěstí.
Cookies on Poetry Cove