Zarudlé světlo říjnového slunce
na bílou stěnu zahradní zdi padá.
Na zdi se vyhřívají modré mouchy,
a u zdi dole sedí tuláků pět
a lokty opírají o kolena,
ježaté brady položili v dlaně
a mžourajíce hledí v rudé slunce.
Jak tmavá housenka vlak v dálce leze;
po šedé cestě vůz se líně vleče
a plaší vrány s topolových vršků;
žen nahrbených řetěz v pruzích řepy
ku tmavé mezi zvolna postupuje –
vše, co se hýbe, tíhne k dení metě.
I unavené slunce níž a níže
přes hlavy touží zasmušilých vrchů.
Vlak zmizel, znik vůz, řetěz žen se roztrh,
košíčky vzaly, upevnily šátky
na hlavách, ňadrech, spěly k šedé cestě.
Nad zoranými poli mha se plouží.
A když pak slunce, sklánějíc se, vrhlo
na bílou zahradní zeď chladné stíny
jednoho domu, zdvihli tuláci se
a ruce v kapsách, loudali se mezí
po jednom v řadě krokem nespěchavým
a bez hovoru v zamlžená pole...