Kdos byl ty, poctivý a věrný Čechu, ctiteli zbožný dávné minulosti? Kněz Páně snad dle srdce Lutherova s Husity vřelou krví ve svých žilách
a tak jsi proved, zač ti dlouhé věky dost žehnat nemohou... Zlé přišly časy, král Friedrich ondy bědně ztratil pole, a císařský hněv na Čechy pad těžce.
Na staroměstském rynku sťaté hlavy velmožů kdysi, pánů nejpřednějších, teď trčí bídně na Mostecké věži potravou jsouce havranům a vranám.
A Šultýsova ze sousední Hory poslána domů, naražena na hák nad branou městskou, zírá do ulice, jíž chodil kdysi jako primas ctěný.
Jednušky římské, když ty hlavy padly, své hlavy zdvihly, drze posílají zlovolné jazyky své na procházku, že jinak jest a jinak ještě bude,
až spleněn bude plevel české země... To vše jsi slýchal poctivý ty Čechu, a ještě více: ani mrtvým nemá být přáno klidu... V Kutné Hoře vedl
pan mincmistr si ondy jako ďábel: prý arcivrah ten Žižka, rebel, lupič, s pokojem nesmí zůstat ve svém hrobě, prý, mordijé, sám zajede si v Čáslav
a dá té šelmě, což jí právem patří... To slyšel jsi... Vzals oddaných pár bratří a mluvili jste tiše, vážně, dlouho. A v noci šli jste v chrám, hrob otevřeli
a našli kosti otce, želeného tak tesklivě a často v těch zlých časech. A poklekli jste – co svic plápol blýskal se v slzách vašich – řadou políbili
kost čela toho, složili vše potom, kde dravé jednušky jich nevyslídí, a místo označili – – duše drahé, zda věřily jste, věk že přijde jiný
a poklekne k těm kostem v zbožné úctě? Už svítalo, když domů jste se brali. A hodiny ty jedinými byly, jež nazvali jste štěstím v proudech hoře...
Čas zlý byl, přisel horší, přines chvíli, kdy, žebráci a psanci, opouštěli jste město, kraj i zemi svoji rodnou a v dálku šli, svým duším hledajíce
mír, klid a volnost, jež vám doma brány. A když jste naposledy ohledli se a věž viděli, v jejímž stínu skryty jsou kosti Jeho, útěchou vám jistě
byl klid jich svatý, který neporuší katanů ruka, jež vás v dáli žene. A šli jste, šli... Ó lidé bezejmenní a neznámí, buď mír i vašim kostem,
jež v cizí půdě kdesi tiše leží!
Cookies on Poetry Cove