KOS.

Čtu noviny. Zem neviděla prý bitvy také – ve chvíli – otravné plyny – letci – děla – jak lán sžatého obilí –

Kos načechraný snesl se mi na mokrou římsu okenní, švih ocáskem i perutěmi a dal se hlučně do pění –

Do pění? Ne, to nelze ani už ptačím hlasem vůbec zvát, toť uličnické hulákání, tak zpustlík zná jen nadávat.

A jak je drzý pohled jeho, jímž se ti v pokoj zadívá! Kluk kámen mrsk do okna tvého a ještě se ti vysmívá.

A to je kos, jenž večer v květnu se špiček stromů, výšek střech hrál celý koncert na svou flétnu, až publiku se tajil dech,

jenž dobu stěhování má mít a trávit podzimní náš mráz už dávno kdesi u pyramid, jak přírodopis učí nás.

Tak sešel, pořádku si odvyk, spust hlasem, zjevem, v mravech svých – ať zjistí učenci ten zlozvyk i v čítankách i v revuích.

Mně dává rozpusta však doklad, – kdys boje o tom vedl jsem – že svět ten není ctností poklad, a k lepšímu že nespějem.

Kultura – pokrok – pokoj dejte! jak lhou ta hesla odvěká! Zde na kosa se podívejte! A podívejte člověka!