Je ticho po Londýně. Král v středu hrabat svých je na mši v katedrale. Jsou všichni v brněních, a vojsko před kostelem je všechno v železe, neb vzali tuto zemi jen právem vítěze.
Kněz arcibiskup pěje a pějí klerici, čtou z Písma, kropí, klátí pak kaditelnicí, a král, jenž převyšuje svou hlavou čeleď vši, stisk zuby v marné nudě a poslouchá tu mši.
A venku leží slunce. Lid stojí před domy a hrůz a útrap války má živé vědomí: přepadů, ohňů, hladu a moru, nemocí a zraků vytřeštěných do dne a do noci.
A nyní korunován je v chrámě nový král, je pravda: přepadem jen a mečem zemi vzal, a cizí řeč mu naše, nám cizí jeho lid, však křesťanem je přece, a krále nutno mít.
Tak z bědných upomínek a plachých nadějí a z tepla slunečního se city vzbouzejí a plní hruď i duši a táhnou k jazyku – lid místy „Sláva králi!“ se dává do křiku.
A pokřik roste, roste a letí ulicí a vpadne v katedralu, kde pějí klerici – tu hrabata, meč v pěsti, se ženou z chrámu ven, do zdvižených ruk bijí a tepou do temen.
A vojsko, v jehož krvi var boje dosud vře, v tom křiku vzpouru tuší i metá pochodně do jizeb domů. V mžiku jde oheň z krovů střech, a brzy celý Londýn tu stojí v plamenech.
Dým halí nebe, slunce. Den zčervenal a zhust. Do chrámu požár svítí. A celý chrám je pust, kněz arcibiskup jen tu a jeho klerici, jak listoví se chvějí, děs mají na líci.
A Vilém král tu stojí. Jen stáhl obrví, i jeho duše v nitru se tetelí a chví, neb neví, co se děje, proč plamen ten a křik, a co mu přinést může už příští okamžik.
Však na korunu čeká. A čekal by tak dál, i kdyby lid se s noži a klacky ve chrám vdral, a ví, že by se nehnul, byť lid jej ubit chtěl, on, který ve všech bojích si rovna nenašel.
Cookies on Poetry Cove