Triumf Čičikova! – V jeho čele nadšeného zříti hlasatele, jenž mu od dvou roků slouží vřele, mariánskou drahou houfnici!
Potom janičáry, šmoků šiky, bařtipánské boží bojovníky, štrébry, dietáře, nádeníky – Čičikov v jich středu převeliký
na voze má zlatou stolici. A jak moře v slunce objevení mladočeský národ v udivení poslouchá ve svatém roznícení
houfnici tu tohle hlásící: „Desetkrát Sláva! Hej! A k zemi kloňte hlavy, do pražské brány vjezd hle Zlatoústý slaví, buď chvála Mu a čest!
On lev a orel náš! Ověnčen kořistěmi se z Vídně navrací v svou milovanou zemi, jíž nehynoucí zdobou jest! Bum! Sláva! Sláva Mu! A pějte Hej Slované!
Co hrdlo vlastence, ať volat nepřestane, až zem se otřese a zachví nebesa! On granát nádherný od chladné od Jizery jak slunce zaplál nám a zahnal soumrak šerý,
On prapor jest, jenž neklesá! Od ledna šestého a roku desátého většího nemáme my nad genia Jeho, jen lebka proradná tomuhle nevěří –
však my, kdož stojíme v národa těžké službě, leb takou rozbijem v své neochvějné tužbě, by dostal fenix náš, co jemu náleží! On Riegra větší je i Palackého větší,
Sladkovský břídil byl, i Havlíčka On předčí, kdy svého Homera On najde a Sbor Mus? Co oni přivezli? Nic jeden, drobty druhý a třetí ubil se, že boj ved planý tuhý –
však On hle veze celý plný vůz! A na něm kořist je – všech kořistí to souhrn! Jsou divy žasné tam, jsou zázraky a jsou hrn- ce plné egyptské, jichž národ hladový
už věky dlouhanské ždal ve smrtícím hladě, ty urval heros náš, ty složil na hromadě a vozem veze dnes do země Karlovy! Tisíckrát Sláva Mu! Z té nepřátelské Vídně,
jež jedla mozol náš, krev naši pila klidně, vůz prvý jede dnes a jiné jindy zas! Neb není pochyby: náš boj má míti zdar-li, ten Karel největší nad všemi dosud Karly
jej provede, ta Spása spás! Cavour i Gambetta – jak blednou tato jmena a tratí na zvuku dle Jeho vyslovena; i Bismarck přímo prtačí,
když úspěch změříme té dlouhé řady roků s tím, co náš český Lev vzal v jednom velkém skoku, co slovo říci nestačí! Zde měly volat by Šumava, Krkonoše
a všechny hory ty, jež tyčí se v Čech ploše, tož s Milešovkou Říp a Ještěd s Blaníkem, a zvony chrámů všech by hlaholiti měly a vlast by měla pět, že svět by trnul celý:
že není nad Něho v všemmíru velikém! Bum! Bum! Bum! Střílejte! A hrajte Hej Slované! Co hrdlo vlastence, ať volat nepřestane! Hle kořist nádherná! Ó vizte jen vůz ten!
A kdo by zkřivil ret snad k žertu, ku pošklebku, ve jmenu národa mu rozbijeme lebku, ve jmenu národa buď proklet, zlořečen!“ Takto hřímá houfnice. A vůz s Čičikovem
projel slavně první pražské brány krovem, mladočeský národ diví se a sráží: – Co je v hloubi vozu? – vespolek se táží. – Co nám Karel vyrval z rmutných Vídně vln?
Úžas, udivení! Čičikov tu vstává, do vnitřností vozu nahlednouti dává Vůz ten ministerských slibů pln!
Cookies on Poetry Cove