Tak dí a onak – plané povídání. Vím jiného cos: ironický Osud nastrojí něco, by si moh jak Pilat pak ruce umýt, ramenoma krčit:
Jsou sami vini, sami tak si chtěli... Svět začne býti malým lidstvu tomu. Vzdor válkám krvavým i nekrvavým mu bude malým. Také chladnout začne.
A myšlenek a plánů dobrodruzi vykřiknou hlasně: K čemu máme hvězdy? Hle, Mars! Hle, Merkur! – Komise se sejde, a Yankeové dají miliony,
a práce začne: sestrojí se dělo a náboj ohromný – to bude koule, svět pro sebe, v němž posádka se schová, – stát každý vojska spousty do ní pošle –
a zasvětí se pro výboje hvězdné. Tak, jak to Jules Verne vybásnil nám kdysi, a jak jsme čtli to v blahých dětských letech – je vidno, že i v příštích lidstvo časech
ctít písemnictví v jistém smyslu bude – a dělo třeskne, koule fičet bude ve prostor hvězdný – – ale stará země, jak nováček, jenž prvně vystřelil si,
se zapotácí na obvyklé dráze a vyklouzne z ní – a to bude konec. Neb bledý měsíc, strašidlo to hloupé, jenž civíval k ní statisíce nocí,
teď uvidí, že opustila náhle svou spořádanou dráhu na elipse, a touhou hnán a tažen po zákonech i fysiky i lásky, k ní se pustí
a vrazí do ní trochu nehorázně, že ještě víc ji postraší a zmate. A ona rozletí se do vesmíru a vrážet bude v světy v levo v pravo,
nahoře, dole – dráhy jejich zruší a vztahy zničí – strašné hospodářství – až zbita, znavena a bez rozumu se vrhne k útočišti poslednímu,
k matičce žhavé... Potom řekne Osud, neb katastrofa bude přenesmírná v prostorech věčných, tisíc světů zhyne a na sta sluncí bude roztříštěno –
pak řekne Osud: Takoví jsou lidé... Já nic... Já řadil pouze jako vždycky následky k příčinám... A tak to přišlo.
Cookies on Poetry Cove