Co o tom soudit, nevím, hloupá ženská. Však lidé tvrdí, že tak stojí v knihách, kde zapsána jsou slova Spasitele, všech proroků a čarodějnic Sibyll,
že přijde jednoho prý léta spásy zničení světa. To prý máme letos. Na Velký Pátek. A prý ona hvězda s hořící metlou, která tenkrát stála
nad chlévem betlemským a vlídně svítíc třem svatým králům ukázala místo, kde nejvyšší král v jeslích odpočíval, že prý ta hvězda letos přijde zase,
však velká, nevlídná a trestající a její metla bude hrozně dlouhá, po celém nebi potáhne se kvapem a smete hvězdy, měsíc, slunce v moře
a potom se k té naší zemi skloní a smete města, vesnice a hrady, tak, jak to stojí, hýbe se a žije z úrady boží v hlubokosti mořské.
Na Velký Pátek letos... Pane Bože, což mohu já znát, bába neučená! Je strachu z toho tuze po všem světě. Za lesem tamhle zbořil se jim kostel
a nechali tak – nač prý znovu stavět, když beztoho už přijde konec všeho? A s našeho vzal vítr kusy střechy, že lije se tam – ale páni řekli:
nač opravovat, vydrží to chvíli a bude konec. Tak to všecko schází a přípravy si každý strojí volně dle svojí hlavy. Náš pan hrabě sezval
si rytíře a pány po vůkolí do hradu svého, kostkují a pijí a s děvčaty se baví, kterým z vesnic pan kastelán se dostavovat káže.
A slečně z hradu na kvap vystrojili oddavky slavné, neboť prý si přála života užít jako každá žena, když už jen málo užívat ho zbývá.
A paní hraběnka hned po té svatbě odjela v klášter, zavřela se v cellu a modlí se tam pod křížem a pláče. Zas jiný pán prý spočet jmění svoje
a věci od zlata a stříbra prodat kázal židovi v městě – židé nevěří prý těm knihám našim, že by svět měl zajít, a kupují, kde kdo co prodat touží –
tož ten pán prodal, zavolal si mnichy, dal spočíst si, co může spotřebovat až do dne toho Velikého Pátku, to ponechal si, ostatní jim podal,
by vymodlili spásu jeho duše, a žije vesele a spát prý nechce, by užil více. Kdo to všechno chápe? V podhradí u nás nikdo neodpírá
hříšného těla rozkošivým přáním: i mladí žijí v bujném užívání i staří užívají jak jen možno. Ještě že opatrně dali kněžím,
co honem mohli dáti, na ofěry. A já, tvor sešlý, žena pošetilá, jen čekám. Čekala bych takhle stejně i kdyby konec světa přijít neměl.
Vždyť užívat – jak může stará žena chtít užívat, chtít žít, chtít veselit se? A myslím jen, že výhodno by bylo v kostele strávit den Velkého Pátku,
až objeví se hvězda s hroznou metlou. Je přece jenom kostel místem božím a byť by ho i nešetřila hvězda, přec v čas ten nemůže být tam tak strašno,
jak někde venku, řekněm, mimo kostel. Tak připraví se každý dle své hlavy a v ruce Páně trváme zde všichni a doufejme, že Pán nás nepustí z ní,
ať cokoliv se stane s tímto světem.
Cookies on Poetry Cove