Je říjen. Mračen ve chumáči
spí klenba nebes svinuta,
a zem se pod ní fádně mračí,
jak kráska svadlá mrzutá.
Teď do města! Již táhnou chlady,
pryč z přírody té mračivé,
čas divadla a promenady
a veselosti vířivé!
Shon na nádraží, smích a ptaní,
hlas trubky, běh – a v jeden mih
vlak mizí pustou smutnou plání,
a celý kraj je k smrti tich...
Je doma. Otec ptá se stále
a povídá sám v jeden ráz,
o známých, příštím velkém bále,
kde královnou má býti zas.
Však mladá paní s uzarděním
jen mlčky kufry otvírá
a dětské prádlo s blahým chvěním
před zraky otce prostírá.
Ty karkulky, sukenky bílé,
ten povijan a jiný tret –
ký div, že zmlk a smál se mile
a rozslzel se šťastný děd!
Teď ví, že musí výhost dáti
životu svému denímu,
jenž tou se bude drahou bráti,
jak první vnouče určí mu.
Těm procházkám vždy odpoledne
za městem smutné po nivě,
té jizbě teplé, neúhledné,
kde s druhy dlíval při pivě,
a v kavárně novinám, kávě,
při níž zvyk deně usedat,
že všemu dává „s bohem“ právě –
však s usmíváním a tak rád!
A za to bude sedět stále
nad skřípající kolebkou
a mučit v hlavě sestaralé
jen vzpomínáním paměť svou
na písně, které pěny jemu
před pěti desítkami let,
by moh je nyní vnoučku svému
zas příjemným svým basem pět...