Den v dubnu, mrazné odpoledne,
ač slunce svítí. Šla do toho parku,
kde scházeli se. On tu ještě nebyl.
Šla pěšinami, chladný vítr rval jí
i plášť i vlasy. Přišel, omlouval se,
měl v očích jakous neznámou jí záři
a z duše jeho cizota k ní vála.
Hovořil spěšně, časem chytla pohled
a cítila, jak chladně znamená si,
že její líc je zažloutlá a vpadlá.
A mluvil v pracně nastavených větách
o lidech, věcech lhostejných a cizích,
o příhodách, jež zatím seběhly se,
v té době dlouhé, kdy se neviděli.
A ona cítila, že mluví toto,
by zakryl jakés ono. Zasteskla si,
by vůbec také něco promluvila,
na chladný den a na studený vítr. –
Chodili chvíli. Pohled jeho těkal
kams v neznámo, kams v dál a do minula.
Jí chvěly se úst koutky, nejraději
by zaplakala. Mimochodem
o řadě příštích odpůldní se zmínil,
že nutné věci brání mu, by přišel.
Nic neřekla, jen plášť přitáhla těsněj.
Pak zaměřila k štaci městské dráhy,
že půjde domů. Řek jí starostlivě,
by šetřila se. V odpověď mu dala
zmučený pohled, chladný dotyk prstů
a odjížděla. V duši řeklo cosi:
a to je konec. – Ještě zachytila
zářivý pohled jeho – ne jí platil,
leč tomu, že už odjíždí, že nastal
čas svobody a konec. –