„– a já též na té svatbě byl
a jedl s nimi, víno pil.“
Čas plynul. Rytíř zvolna stár
i jeho lásky hasl žár,
a princezna tak zpomála
mu jaksi tučnět začala.
A děti přišly, lásky plod,
pět, šest – a málo otci vhod
byl za dne jejich výskot, křik
i za noci, když výtržník
se do ticha tak rozplakal.
Čas plynul, plynul, plynul dál.
Vlas bujný proříd, vous mu zšed
a reumatismus v kostech ved
své rejdy v vlhkém počase.
A princezna už stala se
jakýmsi monstrem k nevíře,
jež stále roste do šíře
a tučnou má a žlutou líc,
pár vousů, plod to bradavic –
tak zírá tupě za syny,
již odcházejí z otčiny
oděni v pancíř železný
v dál, dobýt krásné princezny.
I rytíř stoje u okna
zří za nimi, jej trápí dna,
má v líci unavený klid
a ze strachu, by nenastyd,
otevřít okna nedával
a synům šátkem nemával.
A tak jsem je zas navštívil.
Já nejed u nich aniž pil,
neb ničeho mi nedali,
ba, k dveřím jaksi zírali –
já svatby jejich vzpomínal,
z nich žádný neodpovídal –
já poroučel se za krátko
a myslil si, ó pohádko,
že člověk nikdy nemá chtít
se k tobě zase navrátit...