Dnes konečně lesk slunce plavý do popelavých ulic pad a plnou radostí tě zdraví jak vlídný úsměv odevšad.
Jdeš zvolna dlažbou chodníku a posly jara stíháš v letu: pár nových, modních svrchníků a světlou dámskou toaletu.
Tu chůvy jdou, jim přes ramena v zad hledí hlava dítěte, má každé očka vyjevená, jak fialka když rozkvete.
A v lůně lesklých kočárů, jež jedou za zdi města asi, rty vidíš plné rozmaru a přimhouřené dlouhé řasy...
Ach, nějak elegicky jest ti; jakýsi nápěv dumavý ti v hlavě zní... a na náměstí se šine krok tvůj loudavý.
Zde zas rozlito moře je té barvy plavé, velkolepé, noříš se v teplé peřeje a srdce rázem rychlej tepe.
A nebesa, ta beze chmury se zdají vyzdvižena být a důvěrně a vlídně s hůry ti kyne modrý jejich třpyt,
jak by ty barvy mluvily nějakou, kdysi drahou, řečí – – oh, víš už – tak ti zářily kdys blankytové zraky něčí...
A malá, zlatá makovice na štíhlé věži kostela se třpytí, jak by večernice už plným leskem hořela.
Kol špičky rozlehl se křik, nestvůrné jakés zajásání, a, ďas ví odkud, v okamžik se chumelí tam četa vraní
a honí, honí ve spirále popelavého sokola – umdlí ti zrak až, kráčíš dále a rozhlížíš se dokola.
Tu na zelených lavicích se lidé zhřívají všech stáří, ty vidíš, jak jim na lících ten teploučký den jarní září.
A kolem plno chův a dětí se hemží v záři zlatisté – sad má zde ještě holé sněti, však v týdnu zhoustnou zajisté...
Tak jaro zde... vše rozechvěje, kde se jen prstem dotýká – však člověk zná ty jeho děje a zří naň okem skeptika.
A duší jaksi tesklivou ti prochví tiché rozželení za sestrou, zimou šedivou, a zraky upřeš na dláždění.
Sníš o ulicích, vlhkých tak, jak od sprch zimavého deště, a míníš, že tvůj cit i zrak ji schoulenou tam najde ještě...
Jdeš, hledáš ji v jich labyrintu – ó marno teskné přání to – v oknech těch ulic hyacintů je všude jak by naseto...
Cookies on Poetry Cove