Jak žít? Jak schovat vnitřní žití, své snění, citů vlnobití, vším pohrdu i nad vším smích, bouř, která duši rozhlaholí,
i rány, které nejvíc bolí dotykem prstů špinavých? – Já nejsem extrem. Do pohody se nosím vždycky podle mody
a v zimě beru teplý šat, já v dumách nekloním své hlavy, mám pro vše pozdrav usmívavý a znám se v každý hovor dát.
Já chválím dobro blahobytu a vysměji se všemu citu ve sboru dobrých sousedů, znám cenu peněz, dobrých mravů
i loyality hlásám slávu, ba, zpívám s nimi k posledu. I ve přátelských zmijí kruhu, když musím zřít v líc vzorných druhů,
již po straně mou pověst rvou, co chválí oni, také chválím, jsem společníkem dokonalým – a hrám tak frašku protivnou.
A jaký jiný život zbývá? Vždyť každý pravou tvář svou skrývá jak lakomec své tisíce! Nuž, hrobe obílený, svorně
hřej frašku nenápadně vzorně a tiskni masku na líce! Snad za to v mnohém ve slovníku a v moudrých knihách podle zvyku,
jež slávu nesou do věků, tě poctí fráze rychloletá a přivěsí ti epitheta o dokonalém člověku,
až s Tartuffstvím tím gestem všedním se rozloučíš a slovem sledním, jak v úloze tvé napsáno, až budeš s prken světa dole,
kde odhozena bude role a dožito a dohráno...
Cookies on Poetry Cove