Jak žít v tom světě plném prosy,
jak žít s tím sněním, jemuž hrozí
vždy skutečnosti dravý spár?
Jak žít v tom lidstvu, jemuž zbývá
jen úsměšek neb chvála lživá
pro myšlénku a svatý žár?
Já nejsem extrem. Do pohody
se nosím vždycky podle mody
a v zimě beru teplý šat,
já v dumách nekloním své hlavy,
mám pro vše pozdrav usmívavý
a znám se v každý hovor dát.
Já chválím dobro blahobytu,
a vysměji se všemu citu
ve sboru dobrých sousedů,
znám cenu peněz, dobrých mravů
i loyalnosti hlásám slávu,
ba, zpívám s nimi k posledu.
A ve přátelských zmijí kruhu,
když musím zřít v líc vzorných druhů,
již po straně mou pověsť rvou,
co chválí oni, také chválím,
jsem společníkem dokonalým –
a hrám tak frašku protivnou.
A jaký jiný život zbývá
zde, kde své city každý skrývá,
jak lakomec své tisíce,
než v mumraji jít s davem svorně
a roli s nimi dohrát vzorně –
nuž tedy masku na líce!
Snad za to mnohém ve slovníku
a v moudrých knihách podle zvyku,
jež slávu nesou do věku,
mne poctí fráse rychloletá
a přivěsí mi epitheta
o dokonalém člověku
až s Tartuffstvím tím gestem všedním
se rozloučím a slovem sledním,
jak v úloze mé napsáno,
až budu s prken světa dole,
kde odhozena bude role
a dožito a dohráno...