Těch lituji, jichž světlé žití
nepozná nikdy smutku tmy,
v jichž nitro hvězda štěstí svítí
a nikdy bouře nezahřmí.
Jdou světem – světa neznajíce
a u prahu své mohyly
mrou, žití toho litujíce,
a přece nikdy nežili...
Níž ke dnu! Žluč a kapky jedu,
žal, slze, krve krůpěje
a mračno černé, z jehož středu
blesk bije v tvoje naděje –
a vše to znaje, bez lítosti
svých čekáš příchod černých mar,
smrt ceně, jež tě žití zhostí,
jak nejmoudřejší žití dar...